Bernský salašnický pes (Dürrbachler) /
Berner sennenhund

PŘEKLAD: MVDr. Jan
Nesvadba
ZEMĚ PŮVODU:
švýcarsko
POUŽITÍ:
původně hlídací, honácký a tažný pes na selských dvorech, dnes
rodinný, mnohostranný pracovní pes.
KLASIFIKACE FCI:
SKUPINA 2 - pinčové, knírači,
plemena molosoidní a švýcarští psi
Oddělení 3/ švýcarští
salašničtí psi bez pracovní zkoušky
KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED: bernský salašnický pes je selský pes starého původu, který
byl chován v předalpských oblastech a částech švýcarského
středozemí v okolí Bernu jako hlídací, honácký a tažný pes.
Podle osady a hostince Dürrbach u Riggisbergu, kde se tento
dlouhosrstý, tříbarevný selský pes obzvláště často vyskytoval,
získal své původní jméno "dürrbachský pes" (německy
"Dürrbächler").
Po předvedení takových psů
na výstavách již v letech 1902, 1904 a 1907 se v listopadu
1907 spojilo několik chovatelů těchto psů z Burgdorfu
s cílem chovat bernské salašnické psy jako čistokrevné plemeno.
Založili Švýcarský klub dürrbachských psů" a stanovili
charakteristické znaky rasy. V roce 1910 bylo na jedné výstavě
psů v Burgdorfu, na níž přivedlo své psy mnoho sedláků
z okolí, vystaveno již 107 psů tohoto plemene.
Od té doby si toto plemeno, nazývané nyní v rámci
ostatních švýcarských salašnických psů "bernský salašnický pes",
rychle získávalo příznivce v celém Švýcarsku a brzy i
v sousedním Německu. Dnes je "bernský salašnický pes" díky své
atraktivní tříbarevnosti a své přizpůsobivosti známý a oblíbený jako
rodinný pes v celém světě.
CELKOVÝ VZHLED:
dlouhosrstý, tříbarevný, více než středně velký, silný a pohyblivý
pracovní pes se silnými končetinami, harmonický a
vyrovnaný.
Důležitý poměr těla (formát):
poměr výšky v kohoutku k délce těla je asi 9:10, spíše ve
hřbetě a bedrech kratší1, než dlouhý.
CHARAKTER A CHOVÁNÍ
(povaha): jistý, pozorný, bdělý a nebojácný v každodenních
situacích, dobromyslný a přítulný v chování vůči důvěrně známým
osobám, sebejistý a přátelský vůči cizím lidem, středního
temperamentu, dobře ovladatelný.
HLAVA: silná. Lebka
se jeví z profilu i zepředu mírně klenutá; vyznačený, ale ne
příliš výrazný čelní sklon (stop), mírně znatelná střední čelní
rýha, morda (krajina obličejová, partie nosu) silná, středně dlouhá,
rovná.
Čenich:
černý.
Pysky: málo
vyvinuté2 a přiléhající, s černými
okraji.
Chrup: úplný,
silný, nůžkový skus.
Oči: tmavohnědé,
mandlového tvaru s dobře přiléhajícími víčky
Uši:
trojúhelníkové, lehce zaoblené, vysoko nasazené, středně velké
v klidu ploše přiléhající.
KRK: silný,
svalnatý, středně dlouhý.
TĚLO: silné,
kompaktní.
Hrudník: dosahuje
až k loktům, široký s výrazným předhrudím, hrudní koš
v průřezu široce oválný.
Hřbet: pevný,
rovný.
Bederní partie:
široká a silná.
Záď: mírně
zaoblená.
Břicho:
nevtažené.
OCAS (prut): hustě
osrstěný3, dosahující alespoň k hlezennímu kloubu,
v klidu svěšený, v pohybu vznášející se na úrovni hřbetu,
nebo nesený poněkud nad ním.
PŘEDNÍ KONČETINY:
Celkově: postavení
spíše široké, při pohledu zepředu rovné a souběžné.
Lopatky: dlouhé,
silné, šikmo uložené, s rameny tvoří ne příliš tupý úhel,
přiléhající a dobře osvalené.
Nadprstí přední nohy: téměř kolmo postavené, pevné.
Tlapy: krátké,
zakulacené a dobře uzavřené, prsty dobře klenuté.
ZADNÍ KONČETINY:
Celkově: postavení
při pohledu zezadu rovné, ne příliš úzké, nárty ani tlapy nesmějí
být vtočené dovnitř, ani vytočené ven. Vlčí drápky (paspárky) musí
být odstraněny.
Stehna: dosti
dlouhá, při pohledu ze strany tvoří s bérci zřetelný úhel,
široká, silná a dobře osvalená.
Hlezenní klouby:
silné, dobře zaúhlené.
Chody: prostorné,
vyrovnaný pohyb při všech druzích chodů, volný posun a dobrý kmih
zadních končetin, v klusu při pohledu zepředu i zezadu
přímočaré vedení končetin.
OSRSTĚNÍ:
Druh srsti:
dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná.
Zbarvení srsti:
sytě černá základní barva se sytým hnědočerveným pálením na
tvářích, nad očima, na všech čtyřech nohách a na hrudi a
s bílými znaky na místech, jak je následovně
uvedeno:
- čisté, symetrické, bílé znaky na
hlavě:
lysina, která se směrem k čenichu oboustranně
rozšiřuje v bílé zbarvení mordy. Lysina nesmí nikdy sahat
až k červenohnědým skvrnám nad očima, ale musí být od nich
oddělena proužkem černé srsti. Bílé zbarvení mordy dosahuje
nejvýš k ústním koutkům.
- bílá, přiměřeně široká průběžná kresba na
hrdle a hrudi.
Žádoucí: bílé tlapky, bílá špička
ocasu.
Tolerována: malá bílá skvrna na
šíji, malá bílá skvrna v řitní krajině.
VELIKOST: Psi -
kohoutková výška 64-70 cm, ideální 66-68 cm, feny - kohoutková výška
58-66 cm, ideální 60-63 cm.
CHYBY: Každá
odchylka od výše uvedeného znění standartu je považována za chybu.
Hodnocení chyb musí být přímo úměrné stupni odchylky a je třeba
přitom brát v úvahu, do jaké míry je negativně ovlivněno to
podstatné.
- chybějící bílé znaky hlavy
- příliš široká lysina, nebo bílé zbarvení
mordy, které zřetelně přesahuje přes koutky pysků
- velká bílá skvrna na šíji
- bílý límec kolem krku4
- bílé znaky na předních nohou, které zřetelně
přesahují nad polovici nadprstí (holínka)
- rušivá, asymetrická kresba na hlavě a
hrudi
- černé skvrny a pruhy na bíle zbarvené
hrudi
- nečisté bílé znaky (silně vystupující
pigmentové skvrny)
- hnědý nebo rezavý nádech základní černé
barvy
- nejistá povaha (bázlivost)
- agresivita
- rozštěp nosu
- modré oko, "břízové oko" (tj. bíle nebo modře
skvrnitá duhovka)
- hladkosrstý nebo krátkosrstý s podsadou
(stockhaar)
- chybějící trojbarevnost
- jiná než černá barva srsti těla
POZNÁMKA: psi musí
mít dvě normálně vyvinutá varlata, která jsou zcela uložená
v šourku.
Poznámky překladatele:
1) v originálu standardu, již v prvním vydání v
roce 1907 bylo uvedeno doslovně "eher gedrungen als lang". Výraz
"gedrungen" Je v překladu - nucený, stručný, ale také zavalitý,
podsaditý, což v žádném případě nevystihuje, to, co je ve standardu
slovem "gedrungen" myšleno. Proto je tento výraz opsán více
slovy.
2) zde je chyba již v německém originálu
standardu. Pysky nejsou a nemohou být černé, pouze jejich okraje, a
to bezpodmínečně, musí černé být. Také výraz "pysky málo vyvinuté"
není správný, ale tvůrce standardu, prof. Heim, již v roce1910 chtěl
zdůraznit, že pysky nesmí být příliš vyvinuté, tlusté a visící. Tím
měl být také doložen názor prof. Heima, že bernský salašnický pes je
samostatné plemeno, které nemá nic společného s bernardýnem, jak
mnozí tvrdili.
3) v německém originálu je osrstění ocasu
uvedeno jedním slovem "buschig", který může mít v překladu několik
významů a to : košatý, hustý, křovinatý, chomáčovitý, přitom ani
jeden výraz přesně neodpovídá. Pojem "buschige Rute" je vlastně
směsí všech výrazů a znamená ocas po celé délce, ale i šířce
stejnoměrně, hustě, spíše chomáčovitě osrstěný, na rozdíl od ocasu
vlajkového, tedy s dlouhou, splývavou srstí na spodní straně ocasu,
což u bernského salašnického psa hodnotíme jako vadu.
4) bílý límec na krku nemusí být uzavřený, i
vysoce sahající bílé zbarvení krku je vadou.