Bernský salašnický pes FÉDÉRATION CYNOLOGIQUE INTERNATIONALE SECRÉTARIAT GÉNÉRAL: 13, Place Albert 1, B 6530 THUIN (Belgie)   Standard FCI č. 45 /12.03.1993/ D   Bernský salašnický pes (Dürrbachler) / Berner sennenhund PŘEKLAD: MVDr. Jan Nesvadba ZEMĚ PŮVODU: švýcarsko POUŽITÍ: původně hlídací, honácký a tažný pes na selských dvorech, dnes rodinný, mnohostranný pracovní pes. KLASIFIKACE FCI: SKUPINA 2 - pinčové, knírači, plemena molosoidní a švýcarští psi Oddělení 3/ švýcarští salašničtí psi bez pracovní zkoušky KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED: bernský salašnický pes je selský pes starého původu, který byl chován v předalpských oblastech a částech švýcarského středozemí v okolí Bernu jako hlídací, honácký a tažný pes. Podle osady a hostince Dürrbach u Riggisbergu, kde se tento dlouhosrstý, tříbarevný selský pes obzvláště často vyskytoval, získal své původní jméno "dürrbachský pes" (německy "Dürrbächler"). Po předvedení takových psů na výstavách již v letech 1902, 1904 a 1907 se v listopadu 1907 spojilo několik chovatelů těchto psů z Burgdorfu s cílem chovat bernské salašnické psy jako čistokrevné plemeno. Založili Švýcarský klub dürrbachských psů" a stanovili charakteristické znaky rasy. V roce 1910 bylo na jedné výstavě psů v Burgdorfu, na níž přivedlo své psy mnoho sedláků z okolí, vystaveno již 107 psů tohoto plemene. Od té doby si toto plemeno, nazývané nyní v rámci ostatních švýcarských salašnických psů "bernský salašnický pes", rychle získávalo příznivce v celém Švýcarsku a brzy i v sousedním Německu. Dnes je "bernský salašnický pes" díky své atraktivní tříbarevnosti a své přizpůsobivosti známý a oblíbený jako rodinný pes v celém světě. CELKOVÝ VZHLED: dlouhosrstý, tříbarevný, více než středně velký, silný a pohyblivý pracovní pes se silnými končetinami, harmonický a vyrovnaný. Důležitý poměr těla (formát): poměr výšky v kohoutku k délce těla je asi 9:10, spíše ve hřbetě a bedrech kratší1, než dlouhý. CHARAKTER A CHOVÁNÍ (povaha): jistý, pozorný, bdělý a nebojácný v každodenních situacích, dobromyslný a přítulný v chování vůči důvěrně známým osobám, sebejistý a přátelský vůči cizím lidem, středního temperamentu, dobře ovladatelný. HLAVA: silná. Lebka se jeví z profilu i zepředu mírně klenutá; vyznačený, ale ne příliš výrazný čelní sklon (stop), mírně znatelná střední čelní rýha, morda (krajina obličejová, partie nosu) silná, středně dlouhá, rovná. Čenich: černý. Pysky: málo vyvinuté2 a přiléhající, s černými okraji. Chrup: úplný, silný, nůžkový skus. Oči: tmavohnědé, mandlového tvaru s dobře přiléhajícími víčky Uši: trojúhelníkové, lehce zaoblené, vysoko nasazené, středně velké v klidu ploše přiléhající. KRK: silný, svalnatý, středně dlouhý. TĚLO: silné, kompaktní. Hrudník: dosahuje až k loktům, široký s výrazným předhrudím, hrudní koš v průřezu široce oválný. Hřbet: pevný, rovný. Bederní partie: široká a silná. Záď: mírně zaoblená. Břicho: nevtažené. OCAS (prut): hustě osrstěný3, dosahující alespoň k hlezennímu kloubu, v klidu svěšený, v pohybu vznášející se na úrovni hřbetu, nebo nesený poněkud nad ním. PŘEDNÍ KONČETINY: Celkově: postavení spíše široké, při pohledu zepředu rovné a souběžné. Lopatky: dlouhé, silné, šikmo uložené, s rameny tvoří ne příliš tupý úhel, přiléhající a dobře osvalené. Nadprstí přední nohy: téměř kolmo postavené, pevné. Tlapy: krátké, zakulacené a dobře uzavřené, prsty dobře klenuté. ZADNÍ KONČETINY: Celkově: postavení při pohledu zezadu rovné, ne příliš úzké, nárty ani tlapy nesmějí být vtočené dovnitř, ani vytočené ven. Vlčí drápky (paspárky) musí být odstraněny. Stehna: dosti dlouhá, při pohledu ze strany tvoří s bérci zřetelný úhel, široká, silná a dobře osvalená. Hlezenní klouby: silné, dobře zaúhlené. Chody: prostorné, vyrovnaný pohyb při všech druzích chodů, volný posun a dobrý kmih zadních končetin, v klusu při pohledu zepředu i zezadu přímočaré vedení končetin. OSRSTĚNÍ: Druh srsti: dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná. Zbarvení srsti: sytě černá základní barva se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech čtyřech nohách a na hrudi a s bílými znaky na místech, jak je následovně uvedeno: čisté, symetrické, bílé znaky na hlavě: lysina, která se směrem k čenichu oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy. Lysina nesmí nikdy sahat až k červenohnědým skvrnám nad očima, ale musí být od nich oddělena proužkem černé srsti. Bílé zbarvení mordy dosahuje nejvýš k ústním koutkům. bílá, přiměřeně široká průběžná kresba na hrdle a hrudi. Žádoucí: bílé tlapky, bílá špička ocasu. Tolerována: malá bílá skvrna na šíji, malá bílá skvrna v řitní krajině. VELIKOST: Psi - kohoutková výška 64-70 cm, ideální 66-68 cm, feny - kohoutková výška 58-66 cm, ideální 60-63 cm. CHYBY: Každá odchylka od výše uvedeného znění standartu je považována za chybu. Hodnocení chyb musí být přímo úměrné stupni odchylky a je třeba přitom brát v úvahu, do jaké míry je negativně ovlivněno to podstatné. jemná kostra předkus a podkus chybění jiných zubů než nanejvýš 2 P1 (nejmenších premolárů). Chybějící M3 se jako chyba nehodnotí entropium, ektropium prohnutý hřbet, přestavěná záď, klesající linie hřbetu stočený ocas, zalomený ocas (Knickrute) výrazně kudrnatá srst Chyby v bílích znacích a barvě srsti: chybějící bílé znaky hlavy příliš široká lysina, nebo bílé zbarvení mordy, které zřetelně přesahuje přes koutky pysků velká bílá skvrna na šíji bílý límec kolem krku4 bílé znaky na předních nohou, které zřetelně přesahují nad polovici nadprstí (holínka) rušivá, asymetrická kresba na hlavě a hrudi černé skvrny a pruhy na bíle zbarvené hrudi nečisté bílé znaky (silně vystupující pigmentové skvrny) hnědý nebo rezavý nádech základní černé barvy Povahové chyby: nejistá povaha (bázlivost) agresivita Chyby vylučující z ocenění: rozštěp nosu modré oko, "břízové oko" (tj. bíle nebo modře skvrnitá duhovka) hladkosrstý nebo krátkosrstý s podsadou (stockhaar) chybějící trojbarevnost jiná než černá barva srsti těla POZNÁMKA: psi musí mít dvě normálně vyvinutá varlata, která jsou zcela uložená v šourku. Poznámky překladatele: 1) v originálu standardu, již v prvním vydání v roce 1907 bylo uvedeno doslovně "eher gedrungen als lang". Výraz "gedrungen" Je v překladu - nucený, stručný, ale také zavalitý, podsaditý, což v žádném případě nevystihuje, to, co je ve standardu slovem "gedrungen" myšleno. Proto je tento výraz opsán více slovy. 2) zde je chyba již v německém originálu standardu. Pysky nejsou a nemohou být černé, pouze jejich okraje, a to bezpodmínečně, musí černé být. Také výraz "pysky málo vyvinuté" není správný, ale tvůrce standardu, prof. Heim, již v roce1910 chtěl zdůraznit, že pysky nesmí být příliš vyvinuté, tlusté a visící. Tím měl být také doložen názor prof. Heima, že bernský salašnický pes je samostatné plemeno, které nemá nic společného s bernardýnem, jak mnozí tvrdili. 3) v německém originálu je osrstění ocasu uvedeno jedním slovem "buschig", který může mít v překladu několik významů a to : košatý, hustý, křovinatý, chomáčovitý, přitom ani jeden výraz přesně neodpovídá. Pojem "buschige Rute" je vlastně směsí všech výrazů a znamená ocas po celé délce, ale i šířce stejnoměrně, hustě, spíše chomáčovitě osrstěný, na rozdíl od ocasu vlajkového, tedy s dlouhou, splývavou srstí na spodní straně ocasu, což u bernského salašnického psa hodnotíme jako vadu. 4) bílý límec na krku nemusí být uzavřený, i vysoce sahající bílé zbarvení krku je vadou.